Ivana (www.meriva-preklady.cz)
Má to být údajně jedna z největších změn v oblasti práva za poslední desetiletí. Nový občanský zákoník, který vznikal téměř deset let, byl nakonec po mnoha úpravách konečně představen veřejnosti a měl by začít platit od ledna příštího roku, tedy 2014.
Obsahuje bezmála tři tisíce paragrafů a nahrazuje normu, která vznikla v šedesátých letech a dnes podle mnohých názorů nevyhovuje. Mezi odborníky (nejen na právo) se však proti tomuto novému znění normy zvedla vlna kritiky. Text je prohlašován za nepřehledný a použitá právní terminologie je dosti zastaralá. Mnozí by očekávali změnu k lepšímu, ale vypadá to, že tomu bude spíše naopak.
Česká právní terminologie
Je nutno říci, že nová právní terminologie je jedna z věcí, která je novému českému občanskému zákoníku obzvlášť vytýkána, neboť některé pojmy, které zavádí či znovuzavádí, lze považovat za zastaralé, přičemž není důvodu, aby se měnila již zažitá a používaná terminologie. Velké zmatky způsobí například nahrazení všem srozumitelného „podniku“ novým výrazem „závod“, který se dosud používal v trochu jiném kontextu. Podle nového zákoníku si už do banky nepůjdeme pro půjčku, ale pro zápůjčku.
Nelze v této souvislosti opomenout ani náklady na přetisk všech souvisejících dokumentů. Už se nikdy nesetkáme s výrazem občanské sdružení, které se nyní stává spolkem. Zavádí se zákonný pojem svévole a škodolibost (§ 2969). V případě svévole jde o radost škůdce z toho, že škodí, lhostejno komu. V případě škodolibosti má škůdce také radost z toho, že škodí, ale je to namířeno proti konkrétní osobě. Naučíme se také nové pojmy, jako je rozhrada,závdavek či pacht.
Možná jste si už všimli, že nový zákoník na mnoha místech velice silně připomíná znění normy z roku 1937. Člověk se při jeho čtení docela dobře pobaví. Například v § 1046 se dozvídáme, že „Divoké zvíře je bez pána, dokud žije na svobodě“. Kdyby to přece jen někdo z nás nepochopil, musí číst dál: „Zajaté zvíře se stane zvířetem bez pána, jakmile získá svobodu a jeho vlastník je bez prodlení a soustavně nestíhá nebo nehledá ve snaze je znovu zajmout“. Úsměv (nebo rozpaky?) vyvolává například znění § 570: „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“
Z pohledu právního překladatele
Pokud výše uvedené dělá vrásky běžnému českému občanovi, pak vězte, že na právního překladatele z toho přichází mdloby. Otázka zní, jak toto staronové pojmosloví převést do cizích jazyků, které některá slova vůbec nebudou znát, či některá budou považovat za zcela synonymická.
Když se pak překladatel popere s jednotlivou terminologií, budou jej čekat další skvosty typu: „Neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu“ (§ 993). Ve chvíli, kdy se dostane k § 1062, začne možná každý právní překladatel přemýšlet o změně zaměstnání: „Spolunálezcem je i ten, kdo věc spatřil a snažil se ji dosíci, třebaže se jí dříve uchopil někdo jiný.“
Závěr
Nový občanský zákoník zcela jistě přináší ucelení soukromého práva, má lidem pomáhat v běžném životě. Obsahuje však tři tisícovky paragrafů, což výrazně oslabuje jeho přehlednost a uchopitelnost běžným občanem. S terminologií si těžko poradí i zkušení překladatelé právních textů s několikaletou praxí v oboru. Každá norma by měla být v první řadě přijata běžnými lidmi, musí jí rozumět, a teprve tehdy ji budou také ochotni dodržovat a řídit se jí.
A český právní překladatel? Jemu nezbývá nic jiného, než si lámat hlavu nejen nad tím, jak zákoník pochopit, ale také jak to celé přeložit, tzn. „vysvětlit“ okolnímu světu.
