„Je suis Charlie“ opravdu chceme „být Charlie“?

Také my v Meriva Překlady CZ sledujeme události, které se okolo nás dějí v přítomném čase. Masakr, který se udál v redakci časopisu Charlie Hebdo, vyvolal masové protireakce a je samozřejmě odsouzeníhodný. Dovolte nám, abychom se nad daným tématem zamysleli i z lingvistického a překladatelského hlediska, které je nám nejbližší.

Každý již ví, že hlavním sloganem, který má vyjadřovat silný odpor vůči danému masakru, se stal „Je suis Charlie“. Jak poznamenává Prof. Geoffrey Pullum, jedná se pravděpodobně o narážku (což ovšem možná nebyl autorův záměr) na slavnou větu „I'm Spartakus“ pronesenou ve filmu Spartacus z roku 1960 od Stanleyho Kubricka.

Dva možné překlady jedné věty

Z lingvistického pohledu „Je suis Charlie“ však nemá co dočinění s „I'm Spartacus“, a to z jednoho prostého důvodu: jeho význam může být dvojsmyslný. Sloveso être (být) i sloveso suivre (sledovat, příp. lze přeložit jako číst) má v první osobě singuláru přítomného času stejnou formu, tedy „suis“. Slogan „Je suis Charlie“ lze tedy přeložit dvěma odlišnými způsoby.

Jednak, nejvíce používané mediální spojení při překladech do ostatních jazyků, jako „moi aussi“ („já také“), které má vyjadřovat silné solidární cítění, tedy: „Já jsem také Charlie, a pokud útočíte na časopis Charlie Hebdo, útočíte také na mne“, a jednak může také vyjadřovat i méně emotivní smysl, tedy: „Sleduji/čtu časopis Charlie". Pravděpodobně zde mohou figurovat oba významy současně, přesto pro zahraniční média a veřejnost je samozřejmě přitažlivější první z nich.

Dvojsmyslnost je však zachována pouze v dané první osobě. Pokud bychom chtěli říci (za nějakou skupinu lidí) „My jsme Charlie“, ve francouzštině by se již použilo „Nous sommes Charlie“, což by znamenalo pouze a jen „My jsme Charlie“, nikoliv „My sledujeme/čteme Charlie“.

Jaký překlad chceme následovat?

Ačkoliv bychom se neradi pouštěli do hlubšího politického a společenského rozboru, rádi bychom zmínili, že si velmi vážíme názoru prof. Halíka, který napsal přínosný článek o tom, zda opravdu jakožto Evropané (nebo řekněme západní civilizace) chceme „být Charlie“, či naopak chceme „nebýt Charlie“, tedy zda by naši kulturu a smýšlení nemělo symbolizovat něco zásadně jiného, například úcta k druhým a zodpovědnost:

Prof. Halík ve svém článku uvádí: „Přes všechny sympatie k obětem a jejich blízkým bych si osobně nikdy nepřipnul odznáček ´Já jsem Charlie´; hlásím se totiž k jiné tváři naší kultury, k té, která jistě zná laskavý osvobozující humor a ironii, polemiku vůči fanatismu a fundamentalismu, avšak odmítá vulgární projevy neúcty a nezodpovědné přilévání oleje do ohně nenávisti mezi lidmi a kulturami.“

V podstatě podobně se k dané záležitosti vyjádřil i Henri Roussel, který stál u založení časopisu v 70. letech, viz článek na Novinky.

A v tomto smyslu bychom tedy výrok „Je suis Charlie“ raději použili za předpokladu, že byste si jej vyložili druhým, méně používaným překladem „Sleduji/čtu Charlie“.

Za podnět k tomuto článku děkujeme Kateřině Smejkalové.